Lichtenštejnové

Vládnoucí knížata Lichtenštejnů

Zámek Valtice patřil celých několik století vládnoucímu rodu Lichtenštejnského knížectví,  a to až do konfiskace v roce 1945. Silným motivem pro rozvoj valtického zámku byla ztráta rodového majetku v blízkém Mikulově v roce 1560. Na původní hrad ve Valticích navázala čtyřkřídlá renesanční budova opatřená arkádovou lodžií, jejíž přibližnou podobu známe pouze z nemnohých kreseb.  

Karel I. z Lichtenštejna

30. července 1569 ve Valticích (Feldsberg) –12. února 1627 v Praze

vládl v letech 1595 - 1627

Za Karla I. z Liechtensteinu bylo rozšířené sídlo dále opevňováno, zřejmě v souvislosti s hrozícím tureckým nebezpečím. Karel I. roku 1599 konvertoval od protestantství ke katolicismu, poté se stal nejvyšším císařovým hofmistrem a později českým místokrálem. Roku 1608 získal knížecí titul a roku 1614 titul vévody opavského. Při pobělohorských konfiskacích významně rozšířil rodové impérium. Až do jeho smrti probíhala rozsáhlá přestavba valtického zámku, na níž se ve 20. letech 17. stol. podílel i hlavní císařský architekt ve Vídni, benátský manýrista Giovanni Battista Carlone a také Giovanni Mario Filippi, s jehož jménem jsou spjaty některé stavby v rudolfinské Praze.

Karel Eusebius 

11. dubna 1611 – 3./5. února 1684

vládl v letech 1627 - 1684

Za Karlova syna Karla Eusebia barokní přestavba sídla pokračovala, nejprve pod vedením Giovanniho Giacoma Tencally, který byl odvolán krátce po zřícení klenby nového farního kostela, a poté brněnského stavitele Ondřeje Erny a jeho syna Jana Křtitele. Jejich dílem byly například stavby kolem prvního nádvoří.  

 

Jan (Johann) Adam Ondřej (Andreas)

30. listopadu 1657 v Brně – 11. června 1712 ve Vídni

vládl v letech 1699 - 1712

Syn knížete Karla Eusebia, zcestovalý diplomat a šedá eminence vídeňského dvora Jan Adam Ondřej (1662-1712) barokní podobu zámku dále rozvinul. Na stavbě tenkrát pracovali další dva stavitelé z dynastie Tencallů a řada brněnských a olomouckých řemeslníků. 

  Anton Florian

28. května 1656 ve Wilfersdorfu – 11. října 1721 ve Vídni

vládl v letech 1718 - 1721

Roku 1712 se vlády ujímá kníže Anton Florian či též Antonín Florian, sebevědomý španělský grand, nejvyšší hofmistr a podkoní císaře Karla VI., a zahajuje další fázi přestavby valtické rezidence řízenou architektem Antonem Johannem Ospelem (1677-1756). Nejprve, patrně z reprezentačních důvodů nejvyššího císařova podkoního, byly přestavěny budovy související s chovem koní: nejdříve zimní jízdárna (1713-1715), navázala španělská konírna a kočárovny. Symetricky v protilehlém křídle vznikaly od roku 1716 hospodářské a správní prostory a sklepení pro zpracování a uchovávání vína. Ušlechtilé portály v předzámčí dokládají um knížecího sochaře Franze Bienera (1682-1742) a pozornosti návštěvníků by neměly uniknout ani jeho dřevěné sloupy ke kójím koníren, které dnes tvoří vzácnou a unikátní výzdobu zámeckého informačního turistického centra. Roku 1715 bylo strženo horní patro paláce a prostory byly modernizovány a adaptovány, patrně do roku 1720. Do budovy byl přitom přiveden nový vodovod. Nejvýznamnější urbanistickou Ospelovou stopou je nově koncipovaná „triumfální cesta“. Hlavní vstup do zámku měl nadále vést příčnou osou, rezidenční branou z náměstí, dokončenou v klasicizujícím stylu roku 1724. 

 

Josef Jan (Johann) Adam

27. května 1690 ve Vídni – 17. prosince 1732 ve Valticích (Feldsberg)

vládl v letech 1721 - 1732

Kníže Josef Johann Adam nepokračoval ve velkolepém reprezentačním otcově projektu, soustředil se spíše na privátní část, upravil zejména interiéry. V jeho službách působil mimo jiných významný italský dekoratér Antonio Beduzzi (1675-1735), jehož dílo zůstalo ve Valticích zachováno zejména v dekoraci vnitřního nádvoří, fasád, interiérů a skvostné kapli s vzácnými varhanami vídeňského mistra Walthera. 

 

Jan (Johann) Nepomuk Karel

8. července 1724 ve Vídni – 22. prosince 1748 ve Wischau

vládl v letech 1732 - 1748

 

Josef Václav

9. srpna 1696 v Praze – 10. února 1772 ve Vídni

vládl v letech 1712 - 1718 a 1748 - 1772

Za knížete Josefa Václava byla přestavba zámku dokončena (stalo se tak v letech 1744-1745). Tento diplomat (zastupoval monarchii v Berlíně a Paříži) a vojenský stratég (je pokládán za otce moderního rakouského dělostřelectva) jmenoval svým novým dvorním architektem Antona Erhorta Martinelliho (1684-1747), který dokončil interiéry i vnější fasády. V té době byl zbořen starý hrad a na jeho místě vznikl park.  Tehdy vrcholila i vojenská kariéra knížete Josefa Václava: jako polní maršál zvítězil roku 1746 v bitvě u Piacenzy a pomohl tak Marii Terezii obhájit ohrožené dědictví. Do Valtic pak přijížděl kníže hlavně v létě odpočívat, reprezentační funkce postupně převzaly vídeňské rezidence rodu na Bankgasse a v Rossau. 

František Josef I.

19. listopadu 1726 (Mailand) – 18. srpna 1781 v Metzu

vládl v letech 1772 - 1781 

Alois I. Josef

4. května 1759 – 24. března 1805 ve Vídni

vládl v letech 1781 - 1805

V letech 1788-1790, za knížete Aloise I. Josefa, bylo u levého předzámeckého traktu valtického zámku přistavěno divadlo jako nejmladší část valtického zámeckého komplexu. 

Jan (Johann) Josef I.

27. června 1760 ve Vídni – 20. dubna 1836 ve Vídni

vládl v letech 1805 - 1836

Lednicko-valtický areál, jak se zachoval do dnešních dnů, byl dokončen za vlády knížete Jana I. Josefa, který se proslavil nejen jako valtický investor, ale také jako polní maršál a velitel jezdectva za napoleonských válek.  Z této doby pochází část výzdoby sálů, obložení stěn z umělého mramoru i brokátových tapet. 

Alois II.

25. května 1796 ve Vídni – 12. listopadu 1858 v Lednici na Moravě (Eisgrub)

vládl v letech 1836 - 1858

 

Jan (Johannes) II.

5. října 1840 v Lednici na Moravě (Eisgrub) – 11. února 1929 ve Valticích (Feldsberg)

vládl v letech 1858 - 1929

Za knížete Jana II. a jeho architekta Karla Weinbrennera vznikla ve Valticích po úpravě parku naproti vykoupené a zbourané Barvířské ulice tzv. sala terrena, která byla díky své neobarokní dokonalosti po dlouhá léta historiky umění chybně antedatována a připisována slavnému baroknímu staviteli Fischerovi z Erlachu.

  František (Franz) I.

28. srpna 1853 zámek Liechtenstein – 25. července 1938 ve Valticích (Feldsberg)

vládl v letech 1929 - 1938

  František Josef II.

16. srpna 1906  ve Frauenthalu (Štýrsko) – 13. listopadu 1989 v Grabsu (Švýcarsko)

vládl v letech 1938 - 1989

 

 

Rodokmen knížat z Liechtensteinu v 17. a 18. století

Zdroj: Zámek Valtice, Michal Konečný, Národní památkový ústav

valtice - rodokmen.pdf

Valtice v dobách vlády Liechtenštejnů

Část obce po rodu Puchheimů získal koupí Jan z Lichtenštejna, jak vyplývá z listiny datované 1. února roku 1395. V roce 1393 přijal Jan z Lichtenštejna lénem Katzelsdorf, který odkoupil od bratří Rudolfa a Ludvíka z Trnavy, čili před rokem 1395 vlastnili Lichtenštejni nejen celé Valtice, ale také pozdější
valtický velkostatek. Z toho je patrné, že lichtenštejnské statky se rozkládaly nejen na rakouské straně, ale i na moravské, kde Lichtenštejni drželi i svůj rezidenční hrad Mikulov.
Neblahým rokem pro Jana z Lichtenštejna byl rok 1394; tehdy totiž upadl Jan z neznámých důvodů v nemilost rakouského vévody Albrechta III., jenž ho dosud zahrnoval svou přízní. Jan byl nečekaně svými příbuznými zajat, uvězněn a všechny rakouské lichtenštejnské statky propadly konfiskaci. Snad byla důvodem obava rakouského panovníka z přílišného hospodářského a politického rozmachu Lichtenštejnů. Bezodkladné podrobení Janovo zmírnilo krutý trest a dostalo se mu nazpět statků, mezi nimi Valtic.

Zámek držel rod Lichtenštejnů od roku 1395 až do roku 1945.
Navíc do roku 1920 náleželo město do oblasti Dolních Rakous.

Ve městě došlo roku 1605 k založení kláštera Milosrdných bratří , který byl přestavován za knížete Karla Eusebia z Lichtenštejna a jeho manželky Beatrix z Ditrichštejna v 60. letech 17. století. Ze stejné doby pochází i kostel Navštívení Panny Marie z let 1631–1671, který je dominantou a protiváhou světské moci, kterou představoval zámek. Model kostela vznikl snad již v roce 1602, ale základní kámen byl položen až za knížete Maxmiliána v roce 1631. Na projektu a stavbě se podílel Giovanni Giacomo Tencalla a když jeho stavbě v roce 1638 spadla klenba byl nahrazen bratrem Giovannim Tencallou a brněnským stavitelem Andreasem Ernou.
Kolem poloviny 16. století byl původní středověký hrad stavebně rozšířen severozápadním směrem. V této části vznikla palácová stavba, o jedno podlaží vyšší než stávající objekty sídla. Další úpravy proběhly na počátku 17. století. V této stavební etapě bylo vybudováno severní spojovací křídlo s velkým portálem, renesanční bastiony byly přebudovány v nárožní rizality a zámek získal novou interiérovou výzdobu. Autory přestavby byli architekti Giovanni Maria Filippi a Giovanni Battista Carlone starší. Další stavební úpravy, projektované Andreou Ernou a jeho synem Jenem Křtitelem, zahrnovaly vybudování nové jízdárnyvstupní brány s dvojicí věží. Před zámkem tak vznikl čestný dvůr, oddělující rezidenci od města. Kolem roku 1639 malíř Giovanni Battista Ghidoni pracoval na výzdobě hlavního sálu. Roku 1657 byla dokončena další reprezentativní místnost se štukovou výzdobou od Giovanniho Tencally. V 80. letech 17. století proběhly nové stavební úpravy včetně dekorace interiérů, které vytvořil Baldassare Fontana, Pietro Antonio Baroni a Jacopo Trebelli a malíři Domenico Egido Rossi a Giovanni Battista Colombo.
Ve století osmnáctém dostaly jízdárny a konírny novou podobu inspirovanou španělskou barokní architekturou. Tvůrcem úprav byl architekt školený ve Španělsku a Portugalsku Anton Ospel, který rovněž vytvořil vstupní bránu spojující areál lichtenštejnské rezidence s městem. Interiéry dostaly výrazně dekorativní charakter díky císařskému divadelnímu inženýrovi Antonio Beduzzimu, který je také autorem výzdoby hlavního průčelí, kde je znázorněna oslava Řádu zlatého rouna. Podle Beduzziho návrhu provedl Domenico Mainardi výmalbu zámecká kaple.
Po polovině 18. století byly odstraněny nejstarší části rezidence v podobě hradních budov na jižní straně. Na jejich místě byla vytvořena nová fasáda projektovaná Antonem Erhort Martinellim
a další plochu zaplnil park, pro který byl navržen mobiliář a byl osazen barokními sochami. K rezidenci náleželo také divadlo, které bylo vybudováno v roce 1790. Rod knížat z Lichtenštejna využíval rozsáhlý zámek jako svoji rodovou rezidenci až do roku 1943, kdy ze zámku odvezli cenná umělecká díla před blížícím se koncem války. 
Zámek je nedílnou součástí architektonicko-krajinářského celku, který byl v roce 1996 zanesen na seznam Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

Text o evakuaci liechtensteinských sbírek z Rakouska a Moravy z konce 2. světové války.

V dubnu 2020 uplyne 75 let od této akce, která tato umělecká díla zachránila z rukou gestapa, SS, i Rudé armády, zejména ve Vídni.

http://www.hs-liechtenstein.cz/75_let_od_evakuace_lichtenstejnskych_sbirek_do_vaduzu_2.pdf

Podrobné informace o evakuaci jsou uvedeny v publikaci doktora Gustava Wilhelma, který ji řídil (viz prameny na konci textu).

Historické veduty zámku Valtice

znázorňující jeho dřívější podobu

Exteriéry a interiéry valtického zámku 

znázorňující jeho současnou podobu