Valtice (něm. Feldsberg) byly až do konce 1. světové války součástí Dolního Rakouska. K připojení k Československé republice došlo mírovou smlouvou uzavřenou v Saint-Germain-en-Laye nedaleko Paříže 10. září 1919. Smlouva je účinná od 9. srpna 1920,  převzetí Valtic československou mocí se uskutečnilo 31. července 1920.

První známá písemná zmínka o Valticích (tehdy psaných jako Veldesperch) pochází z 10. ledna 1193. Císař Jindřich VI. tehdy listinou v bavorském Řezně potvrdil jejich směnu mezi pasovským biskupem Wolfgerem a  novým nabyvatelem, Wichardem ze Seefeldu. Již před tímto datem ve Valticích stál opevněný objekt, pravděpodobně s hliněnými a dřevěnými valy a možná i zděným obytným jádrem. Noví majitelé Valtic Seefeldové patřili k předním ministeriálům rakouských vévodů a zastávali dědičně úřad vrchních stolníků (v historických pramenech je úřad pojmenováván jako maior dapifer či  truksas).  Wichardův syn Kadold zřejmě přestavěl valtický hrad do pozdně románské podoby, pravděpodobně právě on jej opatřil polygonální věží a učinil z hradu také místo rytířských turnajů a her. Soudíme tak i podle svědectví slavného minnesängera Ulricha von Liechtenstein, který se o valtickém rytířském klání v první půli třináctého století ve své skladbě obsáhle zmiňuje.  Posledním z mužských potomků rodu Seefeldů byl Albero z Feldsbergu, souputník Přemysla Otakara II. Před Alberovou smrtí byl založen před jihozápadní branou města minoritský klášter, zničený v době husitských válek. Budovy byly později obnoveny františkány z iniciativy Jana Kapistrana, ale znovu byly vážně poškozeny nájezdem Turků roku 1529. Za časů sílící reformace byl klášter opuštěn a postupně rozebrán. Významnou úlohu v dalším období pak sehrál konvent Milosrdných bratří.

Na počátku 14. stol. nacházíme Valtice ve vlastnictví  Rauhensteinů a Kuenringů, kteří záhy prodali svůj podíl Pottendorfům. Mezi roky 1387 až 1391 se podařilo rozdělené panství majetkově zcelit Liechtensteinům, v jejichž držení Valtice zůstaly až do konfiskace v roce 1945. Po bouřlivém 15. stol., plenění husitů a česko-uherských válkách za Jiřího z Poděbrad a Matyáše Korvína, se i Valtice dočkaly za Hartmana I. z Liechtensteinu (1506-1540) obnovy a prosperity. Mohutným impulsem pro rozvoj valtického zámku byla ztráta rodového majetku v blízkém Mikulově (1560). Na hrad navázala čtyřkřídlá renesanční budova opatřená arkádovou lodžií, jejíž přibližnou podobu známe pouze z nemnohých kreseb. Část této stavby se dochovala v základech jihozápadního křídla zámku. Smíšené zdivo dosahuje mocnosti okolo dvou a půl metru. Za Karla I. z Liechtensteinu (nar. 1569, vládl v letech 1595-1627) bylo rozšířené sídlo dále opevňováno, zřejmě v souvislosti s hrozícím tureckým nebezpečím. Karel I. roku 1599 konvertoval od protestantství ke katolicismu, poté se stal nejvyšším císařovým hofmistrem a později českým místokrálem. Roku 1608 získal knížecí titul a roku 1614 titul vévody opavského. Při pobělohorských konfiskacích významně rozšířil rodové impérium. Až do jeho smrti probíhala rozsáhlá přestavba valtického zámku, na níž se ve 20. letech 17. stol. podílel i hlavní císařský architekt ve Vídni, benátský manýrista Giovanni Battista Carlone a také Giovanni Mario Filippi, s jehož jménem jsou spjaty některé stavby v rudolfinské Praze.

Za Karlova syna Karla Eusebia (1627-1684) barokní přestavba sídla pokračovala, nejprve pod vedením Giovanniho Giacoma Tencally, který byl odvolán krátce po zřícení klenby nového farního kostela, a poté brněnského stavitele Ondřeje Erny a jeho syna Jana Křtitele. Jejich dílem byly například stavby kolem prvního nádvoří.  Syn knížete Karla Eusebia, zcestovalý diplomat a šedá eminence vídeňského dvora Jan Adam Ondřej (1662-1712) barokní podobu zámku dále rozvinul. Na stavbě tenkrát pracovali další dva stavitelé z dynastie Tencallů a řada brněnských a olomouckých řemeslníků. Roku 1712 se vlády ujímá kníže Anton Florian (1656-1721), sebevědomý španělský grand, nejvyšší hofmistr a podkoní císaře Karla VI., a zahajuje další fázi přestavby valtické rezidence řízenou architektem Antonem Johannem Ospelem (1677-1756). Nejprve, patrně z reprezentačních důvodů nejvyššího císařova podkoního, byly přestavěny budovy související s chovem koní: nejdříve zimní jízdárna (1713-1715), navázala španělská konírna a kočárovny. Symetricky v protilehlém křídle vznikaly od roku 1716 hospodářské a správní prostory a sklepení pro zpracování a uchovávání vína. Ušlechtilé portály v předzámčí dokládají um knížecího sochaře Franze Bienera (1682-1742) a pozornosti návštěvníků by neměly uniknout ani jeho dřevěné sloupy ke kójím koníren, které dnes tvoří vzácnou a unikátní výzdobu zámeckého informačního turistického centra. Roku 1715 bylo strženo horní patro paláce a prostory byly modernizovány a adaptovány, patrně do roku 1720. Do budovy byl přitom přiveden nový vodovod. Nejvýznamnější urbanistickou Ospelovou stopou je nově koncipovaná „triumfální cesta“. Hlavní vstup do zámku měl nadále vést příčnou osou, rezidenční branou z náměstí, dokončenou v klasicizujícím stylu roku 1724. Kníže Josef Johann Adam (1690-1732) nepokračoval ve velkolepém reprezentačním otcově projektu, soustředil se spíše na privátní část, upravil zejména interiéry. V jeho službách působil mimo jiných významný italský dekoratér Antonio Beduzzi (1675-1735), jehož dílo zůstalo ve Valticích zachováno zejména v dekoraci vnitřního nádvoří, fasád, interiérů a skvostné kapli s vzácnými varhanami vídeňského mistra Walthera. Za knížete Josefa Václava (1696-1772) byla přestavba zámku dokončena (stalo se tak v letech 1744-1745). Tento diplomat (zastupoval monarchii v Berlíně a Paříži) a vojenský stratég (je pokládán za otce moderního rakouského dělostřelectva) jmenoval svým novým dvorním architektem Antona Erhorta Martinelliho (1684-1747), který dokončil interiéry i vnější fasády. V té době byl zbořen starý hrad a na jeho místě vznikl park.  Tehdy vrcholila i vojenská kariéra knížete Josefa Václava: jako polní maršál zvítězil roku 1746 v bitvě u Piacenzy a pomohl tak Marii Terezii obhájit ohrožené dědictví. Do Valtic pak přijížděl kníže hlavně v létě odpočívat, reprezentační funkce postupně převzaly vídeňské rezidence rodu na Bankgasse a v Rossau.  V letech 1788-1790, za knížete Aloise I. Josefa (1759-1805), bylo u levého předzámeckého traktu přistavěno divadlo. Roku 1805, pravděpodobně za přispění architekta Josefa Hardmutha, byl v jižním křídle přeměněn velký dvoupodlažní sál na řadu menších komnat.

Výstavba sítě staveb lednicko-valtického areálu v prvních desetiletích 19. století už areál valtického zámku nezasáhla, ale slavná zámecká enfiláda  již tenkrát sloužila jako turistický cíl (návštěvníci si ji mohou prohlédnout v hlavním okruhu dodnes). Lednicko-valtický areál, jak se zachoval do dnešních dnů, vznikl za vlády knížete Jana I. Josefa (1760-1836), který se proslavil nejen jako valtický investor, ale také jako polní maršál a velitel jezdectva za napoleonských válek.  Z této doby pochází část výzdoby sálů, obložení stěn z umělého mramoru i brokátových tapet. Za knížete Jana II. (1840-1929) a jeho architekta Karla Weinbrennera vznikla po úpravě parku naproti vykoupené a zbourané Barvířské ulice tzv. sala terrena, která byla díky své neobarokní dokonalosti po dlouhá léta historiky umění chybně antedatována a připisována slavnému baroknímu staviteli Fischerovi z Erlachu.

Na konci 2. světové války byl zámek zdevastován ruskými zajatci, kteří zde očekávali na repatriaci. Jako zrádce je po příchodu Rudé armády postříleli. Po válce byla rozkradena a zničena část mobiliáře a v polovině roku 1947 byl ve východním předzámeckém křídle zřízen ženský tábor nucených prací. Vězněné ženy pracovaly převážně ve statcích a vinných sklepech. Celý zámek na dohled od „železné opony“ byl v době komunistické totalitní moci trvale devastován a nepatřičně využíván jako prostor pro výrobu, dílny a dopravu. Řada skladů a provozů byla v hlavní budově, v jízdárně byla zřízena sušárna tabáku a v roce 1964 bylo zdemolováno divadlo a vzniklo v něm parkoviště traktorů.

Postupná obnova zámku začala v průběhu sedmdesátých let minulého století a pokračuje dodnes. Řada prostor musí být ještě opravena a zpřístupněna veřejnosti. V roce 2014-2015 došlo díky fondům EU a úsilí Národního památkového ústavu k velkorysé obnově jízdárny a v původních historických obvodových zdech byla vystavěna prostorová replika pozdně barokního (klasicistního) divadla. Od konce roku 2018 se uskuteční rozsáhlá renovace střech a fasád hlavního průčelí zámku a východního předzámčí. Opravy financované z rozpočtu Ministerstva kultury potrvají nejméně dvě následující sezóny.

Rezidenční funkce a ambice majitelů vytvořily v průběhu staletí mohutné sídlo, které poskytovalo dostatek prostoru pro knížecí dvůr a zároveň vyjadřovalo prestiž knížat z Liechtensteinu, jednoho z nejmocnějších rodů v podunajském prostoru. Celý zámecký areál včetně krajiny a staveb v okolí je natolik významnou památkou, že byl v roce 1996 zapsán do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.